Největší Queer Češstvo
Queer lidé tu byli vždy. Pojďme si je připomenout a ocenit, že nám prošlapali cestu.
Letošní ročník Prague Pride Festivalu se nese ve znamení tématu Časy se mění – i proto jsme se rozhodli*y ohlédnout zpět v čase. Ve spolupráci se Společností pro queer paměť jsme připravili*y jedinečnou anketu, která dává dohromady výběr těch největších queer osobností, co kdy žily na území dnešní České republiky. Jak totiž víme, queer lidé tu byli ve všech historických epochách, i když svou existenci museli tajit. Anketa je náš způsob, jak si i na ta dnes už neznámá jména vzpomenout a vzdát jim hold za to, že i díky jejich přispění žijeme ve výrazně spravedlivější společnosti, než žili oni.
Největší Queer Češstvo je anketa, která představuje historické osobnosti napříč dějinnými etapami i obory. Především jde o postavy, které svou queer identitu neskrývaly a prezentovaly ji jako součást toho, kým byly a co tvořily. Skrze jejich příběhy si připomínáme, že postoje společnosti ke queerness se v průběhu dějin proměňovaly – někdy k horšímu, někdy k lepšímu – a že každá éra měla své hrdiny*ky, kteří*ré za svou identitu platili*y různou cenu.
Jak si vybrat, pro koho hlasovat?
Odborný panel ve složení Marie Barešová, Matěj Forejt, Viktor Homoláč, Ladislav Jackson a Jaromír Mrňka sestavil shortlist 14 osobností. Všechny jsou představeny ve formě krátkého, ale strašně zajímavého medailonku na festivalovém webu. Seznam se s nimi a pak pošli hlas té osobě, která tě zaujala nejvíc a která si podle tebe zaslouží titul Největšího queer Češstva.
Hlasování probíhá od 6. července do 7. srpna na webových stránkách Prague Pride Festivalu. Svůj hlas odešleš pomocí Google formuláře.
O osobnostech, o nichž se hlasuje, se bude mluvit při panelové diskuzi, která se koná ve středu 5. srpna v Pride Housu. Přijď, ať se o nich dozvíš víc!
Výsledky ankety budou slavnostně vyhlášeny v sobotu 8. srpna v Pride Parku na Purple Stage.
Jak jsme vybírali*y kandidátstvo na Největší queer Češstvo?
Při výběru jsme se řídili*y několika pravidly
- nechceme odhalovat nikoho nevyoutovaného – vybíralo se pouze z osobností, které svou queer identitu žily otevřeně a víme o ní s jistotou z důvěryhodných historických zdrojů
- snažili*y jsme se o diverzitu v zastoupení, tak aby každá barva duhy měla ve výběru svého*svou zástupce*kyni.
- abychom předešli*y zbytečným kontroverzím, hlasujeme výhradně o osobnostech, které již nejsou mezi námi
Na závěr jedno malé připomenutí: každý*á z nás, kdo se hrdě hlásí ke své queerness, je sám*sama velkým queer Češstvem. Tahle anketa je o těch, kdo nám to usnadnili*y.
Willi Bondi (1897–1941)
Patřil k nejvýznamnějším osobnostem homosexuální emancipace v meziválečném Československu. V brněnské německojazyčné komunitě působil jako aktivista, organizátor společenského života a jeden z těch, kteří pomáhali vytvářet prostor pro vzájemnou podporu a sebevědomí homosexuálních lidí ve 30. letech v multikulturním Brně. Za nacistické okupace byl spolu s dalšími queer lidmi (včetně jeho queer sestry Julie) kvůli homosexualitě držen ve vazbě, stíhán, deportován, mučen v Kounicových kolejích a zavražděn v koncentračním táboře Osvětim. Jeho život připomíná nejen odvahu prvních queer aktivistů, ale i tragický osud a hrdinství queer lidí pronásledovaných nacistickou diktaturou.
Charlotte Charlaque (1892–1963)
Herečka, jež pracovala jako recepční v berlínském Institutu pro sexuální vědu doktora Magnuse Hirschfelda, kde sama v letech 1928–1931 podstoupila změnu pohlaví. Zároveň tam radila trans* lidem například s výběrem oblečení a kroky v procesu tranzice. Byla tak jednou z prvních peer podpůrkyň v historii. V roce 1955 publikovala v americkém homofilním časopise ONE esej k případu Christine Jorgensen, v níž argumentovala, že trans* lidé nejsou nic nového. Za druhé světové války našla spolu s malířkou Toni Ebel azyl v Praze a další uprchlíky před nacismem tu učila cizí jazyky.
Vojtěch Černý (1893–1938)
Jeho osud odkrývá hranice meziválečné demokracie. Ačkoliv jako legionář, vyznamenaný hrdina a kariérní poddůstojník věrně sloužil státu, po udání a odsouzení pro homosexualitu přišel o společenskou čest i existenční jistotu. Ponížení však proměnil v zápas za odstranění předsudků a zrovnoprávnění, když začal vydávat časopis Hlas sexuální menšiny. Jeho náročný život na okraji společnosti skončil sebevraždou po dalším zatčení. Jeho odkaz připomíná, že queer emancipace byla zápasem o důstojnost i o přežití.
Fredy Hirsch (1916–1944)
Z židovského prostředí v Německu jej nacismus vyhnal do Československa, kde se dál věnoval sportovní výchově, práci s mládeží a přípravě Židů na odchod do Palestiny. V Brně se seznámil s Janem Mautnerem, který jej jako partner podporoval i později v Praze na Hagiboru. Tam, stejně jako po transportu do ghetta Terezín a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, vytvářel dětem ve zničujících podmínkách prostor péče a bezpečí. Zůstává proto vzorem nezlomné queer existence navzdory vražedné nenávisti.
Jiří Hromada (1958–2024)
Hned po roce 1989 vystoupil jako známý herec za zrovnoprávnění gayů a leseb. Podařilo se mu sjednotit jejich regionální občanská hnutí v SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů), jež rozptýlené požadavky proměnilo v ucelený politický program. V účinném propojování spolkové a mediální činnosti se vznášením právních požadavků, HIV/AIDS osvětou a vyjednáváním se státem pokračoval také v čele následné Gay iniciativy. Stvrzením jeho mnohaletého úsilí se stalo zejména uzákonění registrovaného partnerství osob stejného pohlaví v roce 2006.
František Jelínek (1891–1959)
Pronásledování stejnopohlavní touhy a související osobní útrapy z něj učinily veřejného zastánce zrovnoprávnění. V meziválečném Československu se v návaznosti na zahraniční sexuologii opakovaně, byť neúspěšně, pokoušel založit občanské emancipační hnutí. Jako medik se rozhodl oslovit odbornou veřejnost vědeckou obranou homosexuality, když roku 1924 vydal knihu Homosexualita ve světle vědy. Jeho neústupnost dodnes připomíná význam osobní odvahy a veřejné debaty při ochraně práv sexuálních menšin.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951)
Básník, spisovatel, kritik a jedna z ústředních postav české dekadence. V době, kdy byla homosexualita tabu, dokázal do české literatury vnést témata mužské touhy, odlišnosti a hledání vlastní identity. Svým dílem i osobním postojem vytvořil prostor pro první generace queer lidí v české kultuře. Právě proto je považován za jednoho z otců české queer emancipace. Stál také u zrodu časopisu Nový hlas, prvního českého periodika, které vycházelo v letech 1932–1934, usilujícího o zlepšení práv queer lidí v Československu, hlavně odtrestnění homosexuality.
Zdeněk Koubek (1913–1986)
Transgender a intersexuální atlet a rekordman v běhu na 800 m ze Světových ženských her roku 1934, kde soutěžil pod původním jménem Zdena Koubková. V březnu 1936 podstoupil genderově afirmativní operaci v podolském sanatoriu a oficiálně přijal jméno Zdeněk. Po medializaci své tranzice téhož roku absolvoval půlroční přednáškové turné po USA, kde vyprávěl o své zkušenosti se změnou pohlaví, a to v době, kdy o tom téměř nikdo veřejně nemluvil. Přinesl tak veřejnosti jeden z prvních autentických hlasů trans*/intersex člověka a otevřel diskusi o pohlaví ve sportu.
Václav Krška (1900–1969)
Divadelní režisér a spisovatel, publikující od 20. let, vstoupil v roce 1939 do filmového průmyslu u společnosti Lucernafilm Miloše Havla. Společně se svým přítelem Františkem Čápem režijně debutoval snímkem Ohnivé léto, vycházejícím z Krškova románu Odcházeti s podzimem (1930). Pro queer publikum je klíčová jeho opakovaná spolupráce s Eduardem Cupákem, otevřeně gay hercem, jehož působení v Krškových filmech posilovalo jejich homoerotický účinek. Krškovy lyrické adaptace děl Fráni Šrámka Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954) navíc nabízejí výjimečný protipól k ideologicky sešněrované filmové produkci padesátých let.
Jana Mattuschová, rozená Klánová (1906–2000)
Meziválečné hnutí za práva sexuálních menšin bylo převážně mužské. Figurovala v něm nicméně mladá energická žena se sociologickým vzděláním. Od jara 1931 se podílela na vydávání časopisu Hlas sexuální menšiny a po jeho krachu zorganizovala v následujícím roce pokračování pod názvem Nový hlas. Prosazovala vizi komunity bojující za svá práva a specificky oslovovala lesbické čtenářky. Psala pod pseudonymy. Pod jménem Eduard Weingart vyšel její román Město mužů, v němž téma emancipace zpracovala uměleckou formou.
Lída Merlínová, vlastním jménem Ludmila Pecháčková (1906–1988)
Spisovatelka, tanečnice a žurnalistka. Přispívala do časopisů Hlas sexuální menšiny a Nový hlas, a to svými povídkami i esejemi na témata jako cross-dressing či vyrovnávání se s odmítáním okolí kvůli sexuální orientaci. Roku 1929 vyšel její román Vyhnanci lásky, jenž je považován za první lesbické dílo v české literatuře. Její formální manželství s dirigentem Cyrilem Pecháčkem skončilo roku 1949 jeho smrtí, poté žila se svou partnerkou. Ve svých textech apelovala na boj za rovnoprávnost a patřila k aktivním hlasům emancipačního hnutí.
Marcela Šulcová (1945–2015)
Jako jedna z mála žen se zúčastnila setkání Svazu Lambda v roce 1989. Díky její iniciativě vznikla v následujícím roce jeho ženská odbočka, které Marcela Šulcová předsedala. L-klub Lambda se stal první samostatnou lesbickou organizací, která se soustředila především na poskytování prostoru a napomáhání při hledání identity. V letech 1993–1998 působila jako viceprezidentka SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů), kde měla klíčovou roli jako spojnice mezi gayi a lesbami. Její význam spočíval také v tom, že své aktivity směřovala i mimo hlavní město. Společensky nejvýznamnějším úspěchem jejích aktivistických snah bylo přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006.
Ota Tasinato (1921–2011)
Průkopník českého dragu, performer a jedna z nejvýraznějších osobností české queer komunity 20. století. Jako hraběnka Sonata Mondscheinová bavil publikum od 50. let až do roku 2006 a vytvářel prostor radosti, svobody a sebevyjádření v době, kdy byli queer lidé vystaveni perzekuci i společenskému odsudku. Přežil nacismus, komunistickou diktaturu i pokusy o „léčbu“ homosexuality a stal se živoucím symbolem odolnosti české queer komunity. Jeho odkaz inspiroval další generace drag umělců a umělkyň.
Toyen, rodným jménem Marie Čermínová (1902–1980)
Světově proslulý*á malíř*ka a klíčová osobnost surrealismu. V době, kdy společnost vyžadovala jasné role mužů a žen, žil*a podle vlastních pravidel a odmítal*a se těmto očekáváním podřídit. Svým životem i tvorbou ukázal*a, že identita, touha a svoboda mohou mít mnoho podob. Pro generace queer lidí se vzor Toyen a jeho*její dílo staly symbolem odvahy být sám*sama sebou a překračovat hranice, které společnost považuje za neměnné. Toyen byl*a účastníkem*icí odboje za druhé světové války, ve svém bytě na Žižkově ukrýval*a umělce Jindřicha Heislera, který byl židovského původu. Po válce emigroval*a do Paříže, kde pokračoval*a ve své surrealistické malířské tvorbě.