Proslov Filipa Titlbacha na Red Stage

Domov není jenom místo, kde jsme se narodili nebo adresa, na které bydlíme. Je to ten hřejivý pocit, že někam patříte. Že se tam můžete vrátit. Je to ten pocit, že tam, kde jste – jste v absolutním bezpečí. Že vás tam nikdo nesoudí. Že vás z toho domova nikdo nevyhazuje…

Tenhle pocit ale bohužel někteří neznají. Ať už proto, že je rodiče vyhodili z domova. Nebo proto, že je blízké okolí nepřijalo takové, jací*ké jsou. A nebo mají strach žít otevřeně a doma sami sebe skrývají. A stejně tak pocit domova zažíváme kolektivně. Chceme žít v zemi, kde nás nevyhodí, kde nás přijmou, kde se nemusíme skrývat. Jenže tenhle pocit jsme v historii tisíckrát ztratili. A znovu se objevují hlasy, které nám ten pocit domova chtějí upřít.

Ve 30. letech nás masově zatýkali a posílali do koncentračních táborů. Na vězeňské uniformy nám přišívali růžové trojúhelníky. Ve 40. letech jsme zůstali neviditelní, traumatizovaní a bez práv. Ty z nás, kteří přežili, neuznali jako oběti. V 50. letech nám říkali, že máme duševní chorobu. Testovali na nás elektrošoky, prováděli lobotomii i chemickou kastraci, píchali nám do žil blicí injekce. Vyhazovali nás z práce a označovali za devianty a nemocné.

V 60. letech nás kriminalizovali. Řada církví zavedla takzvané “ex-gay” programy a praktikovaly na nás konverzní terapii – včetně vymítání, izolací a v některých případech i fyzického bití. V 70. letech Světová zdravotnická organizace pořád evidovala homosexualitu jako nemoc. Řadu mladých queer lidí poslali rodiče na “nápravy” do psychiatrických zařízení, kde často čelili násilí a znásilnění. V 80. letech nás nechali umírat na AIDS. Bez pomoci, izolované, zastrašované. Všichni mocní mlčeli, nikdo nejednal. Museli jsme si sami založit kliniky, krizové linky i pohřební služby. V 90. letech se nám v médiích vysmívali – největší stigma zůstalo vůči trans a bisexuálním lidem. Četli jsme zprávy o homofobii a vraždách, které potvrzovaly přetrvávající nenávist ve společnosti.

A my jsme tu pořád.

Ukazuje to na neuvěřitelnou společnou vnitřní sílu, kterou v sobě máme. Na obrovské odhodlání svůj domov neopouštět, ale všem příkořím čelit. A společně si pomáhat.

Stojíme tady spolu v roce 2025 a queer lidé se ocitli uprostřed politických bojů. Populisté a radikálové nás tahají do kulturních válek, které jsme si nevymysleli. Označují nás za ideologii a hrozbu tradičních hodnot. Jsme podle nich nebezpeční pro děti. V Maďarsku Pridy zakazují, na Slovensku připravují ústavní změny a vysoce postavení politici a političky tam na naše slovenské kamarády a kamarádky verbálně útočí – i potom, co po rozeštvání společnosti zabil jeden idiot Matúše s Jurajem. A v Česku? V Česku baží po moci lidé s homofobní rétorikou, kteří se netají plány vrátit nás legislativně do minulého století.

Chci po vás jednu věc. Běžte letos volit – i když se vám třeba nechce, i když jste z politiky znechucení a apatičtí a myslíte si, že to k ničemu není. Jděte volit pro tu kamarádku, kterou opustila rodina, protože miluje ženu. Jděte volit pro toho trans kluka, kterému se ve škole vysmívají. Jděte volit pro všechny ty lidi, kteří ještě nemají tu odvahu být tady dneska s námi.

Ale běžte volit i pro sebe. Protože ten domov si tu tvoříme všichni společně. A náš hlas není vůbec malý. Podle mezinárodních odhadů je nás 5–10 % – a u generace Z, která je v otázce identity otevřenější než ty předchozí, se v průzkumech ukázalo až 20 % queer lidí. Tak se netvařme jako doplněk, ale ukazujme svojí sílu. Nenechme se už nikdy znovu zahnat do podzemí. Zvedejme hlas. Ohrazujme se. Zastávejme se sami sebe.

A je úplně jedno, jestli jste Aneta Langerová nebo mladý člověk, který je na svojí první brigádě. Hlas má každý z nás – a každý z nás má morální povinnost ho použít, když je potřeba. Už jenom za všechny ty lidi, kteří trpěli, abychom se dneska měli tak, jak se máme. A hlavně – aby se to znovu neopakovalo.

Já jsem přišel připomenout, že Pride není jenom o zábavě. Pride je taky trochu vzpoura a neústupnost. Na Pridu si máme připomenout Stonewallské nepokoje. Máme si připomenout všechny oběti, na jejichž osudu stojí náš komfortní život. Je to příležitost nasvítit současnou nerovnoprávnost. Všechny příběhy, které pořád končí příliš brzy. Všechny z nás, kdo ve společnosti ještě nemají stejné podmínky.

Máme požadovat rozmanitou společnost, kde má každý svoje místo – svůj domov. A zvlášť ti, kteří ztratili ten svůj: ať už jsou to lidé z Ukrajiny, kteří prchají před Putinovou brutální agresí nebo Palestinci a Palestinky, kteří se ocitli v bezprecedentní humanitární katastrofě, nemají co jíst a ztratili střechu nad hlavou.