2. trasa: Poznej T-Club a další ikonická LGBT+ místa

Z Pride Village do Pride House
MAPA TRASY v mapy.cz

Ve sklepě empírového hostince na Střeleckém ostrově fungoval v letech 1993–1995 drag kabaret Zdeňka Novotného U Střelce, který vznikl přestavbou bývalého skladu SSM a pojmul 140 diváků. Klub se proslavil díky centrální poloze a atmosféře připomínající prvorepublikové kabarety. Vystupoval zde mj. Ivo Špes alias slečna Ivana a hosté jako Eva Pilarová, Marcela Holanová či Petra Janů. V sezóně 1994/1995 se zde konaly i večery Gay Violy s literárními čteními známých herců. V roce 1995 se kabaret přestěhoval do Karolíny Světlé a po několika dalších adresách dnes sídlí v Anglické ulici. Značka U Střelce je stále aktivní a pořádá mimo jiné oblíbené gay plavby po Vltavě s drag show.

Na jaře 1931 začali bratři František a Vojtěch Černí vydávat časopis Hlas sexuální menšiny, zaměřený na boj proti kriminalizaci homosexuality, předsudkům a vydírání. Vydržel rok a byl financován převážně z předplatného a skromné inzerce, slíbená podpora mecenášů nenaplnila očekávání. Vedle článků a inzerátů obsahoval i beletrii, později přibyla výtvarná spolupráce s Františkem Koblihou a Janem Konůpkem. Kobliha připravil dřevoryt Hlas ticha, symbolizující homoerotický osud. Časopis čelil předsudkům i studu čtenářů, přesto otevíral nové možnosti. Po roce přešlo vydávání na skupinu kolem Jany Mattuschové a Vladimíra Kolátora, kteří jej přejmenovali na Nový hlas. Přesto zůstává cenným svědectvím o tehdejší queer kultuře.

Poetická vinárna Viola vznikla v roce 1963 jako prostor pro poezii, jazz i alternativní divadlo. Její duší byl Jiří Ostermann, otevřený homosexuál, který do Violy vnesl inspiraci beatnickou poezií. V září 1963 zde představil dílo Allena Ginsberga, jehož texty překládal Jan Zábrana. Ginsberg se stal na jaře 1965 častým hostem Violy, vystupoval před přeplněným publikem, zvonil tibetskými zvonky a měl silný vliv na mladou scénu. Po jeho vyhoštění z Československa byla Viola uzavřena a pod novým vedením změnila charakter. Ostermann i jeho partner Jiří Martínek odešli a roku 1968 emigrovali do Kanady. Viola ale zůstala ikonickým místem poezie i queer historie, na které v 90. letech navázal cyklus literárních večerů Gay Viola.

Oldřich „Ulli“ Rosenbaum (1896–1991) vedl slavný módní salon, který zdědil po matce Elišce. Po roce 1917 ho přesunul na Národní třídu 17 a proměnil ve špičkový podnik s mezinárodní klientelou. Salon fungoval po vzoru francouzských módních domů a zaměstnával návrháře z Vídně i školený personál. Navrhoval luxusní večerní a svatební šaty, měl i vlastní parfém. V salonu pracovala i Adina Mandlová, která vzpomínala na přátelskou atmosféru queer komunity kolem Ulliho. Kvůli židovskému původu a homosexualitě Rosenbaum emigroval roku 1938 do USA. Jeho pražský salon byl arizován a později znárodněn. V New Yorku založil značku Oldric Royce, kterou vedl až do poloviny 60. let. Zemřel v roce 1991.

V suterénu dnešní prodejny hudebních nástrojů fungoval za komunismu bar s diskotékou T-klub, původně oblíbený mezi herci, později známý jako místo homosexuálního setkávání. Po zavření klubu Globus přijal část jeho klientely. Podle spisovatele Poštulky se zde v 60. letech slavilo i zrušení trestu za homosexualitu. Přístup dovnitř ovládal svévolně vyhazovač Ivan, a mnozí pamětníci dodnes nevylučují napojení na StB. Přesto na Téčko vzpomínají s nostalgií – jako na jediné místo své doby, jehož atmosféru zachytila i fotografka Libuše Jarcovjáková. V roce 1991 mělo být přeměněno na oficiální klub SOHO, ale tento osud se nenaplnil a podnik zanikl.

Restaurace v domě U Tří bílých beránků je příkladem místa spojeného s queer komunitou ve dvou různých obdobích. Ve 30. letech zde fungovala restaurace U Huňků, vedená Stanislavem Bartošem, známým provozovatelem homosexuálních podniků. Po razii, při níž byli zadrženi travestité, a po aféře s mladým prostitutem podnik skončil. V 50. a 60. letech zde sídlil podnik Globus, považovaný za první „teplý“ podnik komunistické éry. Díky tolerantnímu personálu a pozdnímu provozu se stal centrem nočního života, kam chodili i prostituti. Pamětníci vzpomínají na výběr hostů u vchodu i drag vystoupení. Historky z obou období si jsou nápadně podobné – U Huňků a Globus tak splynuly v paměti komunity jako jedno místo queer historie.

V secesním paláci Koruna na Václavském náměstí fungovala ve 30.–60. letech tři místa známá jako centra homosexuálních kontaktů: pasáž, bufet a lázně. V pasáži, rušné dopravní i společenské křižovatce, stáli mladíci, kteří reagovali na pohledy mužů. Jak popsal jeden z nich: „Po půl hodině okolo mne několikrát přešel neznámý muž, který se na mne díval zálibně…“ Kontakty zde často vedly k prostituci, někdy i vydírání. V bufetu Koruna se navazovalo přes konverzaci, například: „Jsi špinavý, měl by ses jít vykoupat. – Kdybych jen věděl kam…“ Lázně Koruna byly považovány za nejmodernější a nejčistší prostor, kde kontakty vznikaly diskrétně. Pamětník vzpomíná: „Mladí kluci měli skříňky, starší pánové kabinky. Když mi někdo v bazénu řekl ‚kabinka 15‘, věděl jsem, co dělat.“ Lázně byly zrušeny v roce 1971, dnes zde sídlí obchod Bontonland.

Kavárna hotelu Evropa na Václavském náměstí byla po většinu 20. století zásadním místem setkávání homosexuálů v Praze. Již ve 30. letech se tu scházeli muži hledající známost, během okupace prý přitahovala i německé vojáky – „byl vždycky středem pozornosti, to si pamatuju dodnes,“ vzpomínal pamětník. Po válce se ustálilo rozvržení prostoru: přízemí bylo smíšené, zatímco mezzanin se stal výhradně homosexuální doménou. „Spíš ho obsadili, že už tam potom nebylo místo.“ Kavárnu navštěvovala i spisovatelka Lída Merlínová se svou partnerkou a legendární postava Heda Bartáková, přezdívaná „hraběnka Heda“ – „okolo který se stahovali většina gayů“. Úpadek kavárny nastal v 80. letech, kdy mezzanin uzavřeli a kavárna se stala místem pro starší klientelu a prostituci.

V přízemí obchodního domu Družba na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice fungoval v 80. letech bar Rostov – malý denní podnik s klikatým barovým pultem a velkými okny do pasáže. Otevřeno měl do 22 hodin a díky pultu se hosté mohli snadno navzájem pozorovat a navazovat kontakt. Rostov se stal centrem mladší homosexuální klientely, zatímco kavárna Evropa v té době přitahovala spíše starší návštěvníky, cizince a prostituty. Podle pamětníků se okruhy zákazníků obou podniků téměř nekryly – „buď jsi chodil do Evropy, nebo do Rostova“, a hranicí mezi nimi byl věk.

V tomto domě žil lékař Viktor Sedláček (1864–1941), předseda Československé ligy pro sexuální reformu, a jeho dcera Julie (1908–1978), známá pod pseudonymem Gill Sedláčková, autorka významného lesbického románu Třetí pohlaví (1937). Příběh sleduje život dvou spolubydlících – módní návrhářky Lídy a lesbické Sabiny, která nachází lásku v baru „Peklo“. Román, jak píše literární historik Roar Lishaugen, se odehrává v atmosféře „kokainového rauše“ a zachycuje pražskou homosexuální scénu 30. let. Podle Lishaugena „odmítá chápat homosexualitu jako tragický úděl“. Sedláčková se věnovala i filmu – působila jako scénáristka (Polibek ve sněhu, 1935), režijní asistentka a herečka. Tvůrčí činnost rozvíjela i po válce.

Do roku 1934 sídlil v této budově německý Pražský lidovýchovný spolek Urania, který prosazoval porozumění vědě a umění bez stranických tendencí. V období první republiky byl loajální k Československu, což mu vyneslo bojkot ze strany Sudetoněmecké strany. Dne 30. května 1932 zde vystoupil německý sexuolog Magnus Hirschfeld, zakladatel první homosexuální organizace na světě. Po přednášce poskytl rozhovor Novému hlasu: „Sexualita člověka je spojena s celou jeho osobností a tvoří část jeho charakteru. (…) Pokládám za vyloučené, že by se někdo mohl homosexuálním státi, nemá-li k tomu vrozené sklony.“ V roce 1932 se v Brně konal kongres Světové ligy pro sexuální reformu. Po nástupu nacismu se Československo stalo na čas posledním útočištěm tohoto hnutí.

Dle knihy Jan Seidl a kol., Teplá Praha: Průvodce po queer historii hlavního města 1380–2000, Brno 2014, zpracoval Ladislav Jackson, Společnost pro queer paměť